Naboso

Trend posledních několika let, ale hlavně předchozích několika tisíciletí, kdy boty nebyly nebo odpovídaly kritérium dnešních barefoot ("bosých") bot. A to je podle mě pádný argument - bosé chození je starší a přirozenější a prověřenější než chůze v botách. Na druhou stranu, podmínky se změnily, už neběháme s oštěpem po pralese. Většinu dne sedíme, projdeme se po obchodě a cestou k autu či jinému dopravnímu prostředku. 

Než se začnu k tomuto kontroverznímu tématu vyjadřovat, chci upozornit, že vše je jenom můj osobní názor, nemám to podložené žádnými studiemi a vše se dá zpochybnit, najít spoustu případů, kdy moje pravdy neplatí. 

Boty jsou časté téma v ordinaci fyzioterapeuta, u dospělých či dětských pacientů. Díkybohu za rodiče, kteří se nad obuví svých dětí zamyslí. Na otázku, jaké boty mají svému dítku pořídit, odpovídám otázkou:" Jakou úlohu mají boty plnit? " To většinou rodiče zaskočí. Mě zase rozesmutní, když odpoví: " Protože se to tak dělá, že se dětem dávají boty." Neříkám, že opovrhuji tradičními postupy, právě naopak, ale ráda dělám věci nějakým způsobem, protože mi to připadá logické - vím proč, z jakého důvodu je tak dělám. Rodiče by raději slyšeli ideální odpověď ve formě přesné značky bot, typu, velikosti, barvy i adresy obchodu, kde je mají zrovna ve slevě. A já ideální odpovědi nedávám. Ani na otázku, zda barefoot ano či ne, nedávám univerzální odpověď. Podle mě totiž neexistuje. Je třeba si nejdřív zase odpovědět na pár otázek. Takže jakou úlohu mají boty plnit? Mají pouze nohu chránit před zevními podmínkami (mokro, zima, ostré předměty na zemi,...) nebo mají nohy korigovat? Už funkce ochrany nohou je často přeceňovaná. Před pár dny jsem se byla s přáteli projít po frekventované turistické trase, bylo teplo (na krátký rukáv) a tak jsem neodolala a zula jsem si boty. Většina lidí si mě jen podivně prohlížela, pár z nich se ptalo, jestli jdu naboso proto, že jsem se koupala v nedalekém rybníku. Nekoupala. (Naposledy jsem se venku koupala v Jizeře na Jizerce koncem února). Prostě je mi příjemné jít naboso. Cítit trávu, hlínu, klacíky i kamínky, cítit rozdíl teploty povrchu ve stínu a na slunci. Moje nohy hltavě zkoumaly terén, jako když se začtete do zajímavého článku. Úplně nejúžasnější zážitek mých nohou bylo běhání v čerstvém "prašanu" v lednu kousek pod Sněžkou. Většinu lidí určitě napadne, že to bylo o zdraví, že jsem mohla nastydnout. Já myslím, že je to přesně naopak, nebyla jsem celou zimu nemocná právě proto, že "krmím svoje nohy". Podle východních směrů medicíny a myšlení jsou plosky nohou důležitým termoregulačním orgánem. Vnímáme pomocí nich a regulujeme teplotu - odvádíme teplo z těla díky pocení. Když máme nohy v konstantním tepelném komfortu, o tuto schopnost se ochuzujeme. Na prvním pohled tomu protiřečí heslo našich babiček:" Měj nohy v teple, ať ti nenastydnou vaječníky." A nejen vaječníky. A já souhlasím. Teplé ponožky jsou první část oděvu, kterou oblékám, když přijdu domů, nehýbu se, cítím se unavená a vyčerpaná a je mi zima. Je třeba to brát se zdravým selským rozumem, nohy otužovat a intuitivně vycítit, kdy nohy stojí o "dodání energie zvenčí" (doporučuju bavlněný pytlík s pšenicí, který se dá ohřát v mikrovlnce), kdy stojí o zachování tepla pomocí tepelné bariéry (ponožky, boty) a kdy je dobré je otužovat a přirozeně stimulovat, tak nějak jim vlastně ukázat svět. Protože si zkuste představit, že jste celý den zavření v látkovém obalu a ještě tuhé krabičce, pohybujete se po tvrdém povrchu a když už vám tu tuhou krabičku sundají, pohybujete se po naprosto rovné a nudné plovoucí podlaze, chudák noha :( 

Takže nepřeceňovat funkci boty jako ochranné pomůcky. Skvělým kompromisem jsou barefoot botky, které zajistí ochranou a termoregulační funkci boty a přitom "nepřekáží". Noha v nich má dost prostoru, všechny malé kloubečky se mohou hýbat všemi různými směry, bez omezení, svobodně. 

Pokud je potřeba nohy korigovat, situace bude trochu jiná. Pak je potřeba vybírat boty s pevnou patou, aby patní kost udržely v ose, je třeba, aby boty nebyly příliš široké a nohy v nich "neplavaly". Pevnost boty záleží na vadě nohou a na tom, jak moc podpory a korekce nohy potřebují. Čím méně tím lépe. A když boty nestačí, je dobré je doplnit vložkami. Za mě jsou nejlepší na míru udělané vložky podle individuálního měření tlaku nohou. Takové vložky postihnou individualitu každého jedince a dokonce každé nohy, protože ani nohy nemáme symetrické, už jen proto, že nás např. bolí jedno koleno a noze ulevujeme atd. I botami a vložkami korigované nohy si zaslouží "trochu života". Zaslouží si projít se bosé po trávě, kamínkách, v potoce, posbírat prsty na nohou poházené oblečení na zemi atd. Už na škole nám říkali: dobrá vložka - líná nožka. Když veškerou práci za nohy udělá bota či vložka, není důvod, aby se svaly a vazy, které se o stabilitu a pružnost mají starat, začaly snažit. Takže cvičit, stimulovat, vnímat. 

Nejtěžší otázka samozřejmě je, které nohy je třeba korigovat a které nechat "žít". Sama často váhám, zejména u dětí, kde se pomocí růstu všechno dynamicky mění - k lepšímu i horšímu. Rozhodně je to naprosto individuální. 

Dalším důležitým faktorem výběru "obalu nohy" je povrch, pohybový repertoár, na který je "obal nohou" využíván a taky jak dlouho v "obalu" musí nohy bez pauzy být. Jinou botu potřebují nohy člověk, který sedí celý den v kanceláři, jiné pokud chodí po rovné tvrdé podlaze například v hale, jiné pokud běhá po lese atd. Nohy, které jsou celý den v práci pod stolem, jsou líné a znuděné. Ono celému tělo nesvědčí sezení v kanceláři, nohy také trpí, i když to nedávají tak hlasitě najevo jako jiné části těla. Ještě nikoho nezabilo, když co půl hodiny vstát, prošel se, udělal 5 dřepů, občas si nohama pojezdil na míčku s bodlinami nebo "poťapkal" na bodlinaté čočce, při sprše střídal teplou a studenou vodu, po práci si dal procházku a nejezdil moc výtahem, ale chodil po schodech.

Je dobré zhodnotit výkon svých nohou a to i v čase. Když uvedu extrémní příklad: zkusila jsem úplně naboso běžet, bylo to moc příjemné. Běžela jsem asi 200 m a moje achillovy šlachy už začaly říkat, že to je teda celkem dřina. Automaticky jsem běžela přes špičky a na patu téměř vůbec nedošlápla. Šlachy lýtkových svalů se velmi zatěžovaly a pokud bych běžela dál, určitě bych si zavařila na zánět achillovy šlachy nebo patní ostruhu. Takže i na bosé chození a botky je třeba si přivykat, trénovat.
Každopádně než se pro nějaký směr rozhodnete, je dobré si odpovědět na poslední otázku: Kolik času, energie, peněz a v jakém poměru jsem ochoten svým nohám obětovat? A podle toho se rozhodovat. Nejlevnější varianta je nejpracnější, nejsou na to potřeba drahé boty ani vložky či pomůcky, jen kožní receptory, nervy, svaly a otevřená mysl.